Sem publikuji všechny své:

povídky, zkušenosti atd... 

Příběhy zajímavé a naučné, pro zasmání i ponaučení, pro potěchu i rozveselení...

Zdravím všechny! Chci se s vámi podělit o jednu událost, na kterou se chystám vyrazit. Od 25. do 27. srpna 2023 se v Nizozemském městě Tilburg poblíž Bredy bude konat tzv. Red head day, čili festival zrzavých vlasů. Jedná se o oslavu všech lidí se zrzavými vlasy. Ten víkend jsou všichni zrzci a zrzky z celého světa oslavováni pro svou výjimečnost, mají pití zdarma, pořádají se pro ně různé soutěže a je tu i maličká možnost, že se přijede ukázat i nějaká známá osobnost se zrzavými vlasy. No řekněte, nebylo by úžasné potkat naživo třeba Eda Sheerana nebo Nicole Kidman? Prostě a jednoduše, kdo máte přírodně zrzavou kštici, rozhodně vám doporučuji ve výše zmíněných dnech Tilburg navštívit. A vítáni jsou samozřejmě i všichni příznivci zrzavých vlasů, jako třeba já ;-). Tak a teď ještě pár zajímavostí co potřebujete vědět, než vyrazíte:

1) Možnosti ubytování jsou všude po městě v hotelech (ceny nejsou drahé, záleží i na tom, jak luxusní hotel chcete), nebo přímo v kempech které se nachází v parcích, kde se setkání konají. 

2) Máte možnost se tam dopravit například z Prahy buď vlakem s několika přestupy (setkání je asi 800 metrů od vlakového nádraží a cesta vlakem trvá i se všemi přestupy asi 13 hodin, i víc), nebo letecky do Bredy a odtamtud asi necelé dvě hodinky vlakem do Tilburgu, či třeba (což je varianta kterou zřejmě zvolím i já) můžete jet přímo do Tilburgu Flixbusem (cesta trvá asi 16 hodin). 

3) V Nizozemí je hlavním jazykem nizozemština (holandština) která je v lecčem podobná němčině, ovšem bez problémů byste se měli domluvit i anglicky (v některých částech se hovoří dokonce i vlámštinou a jidiš, to však zřejmě nebudou ovládat všichni obyvatelé).

4) A teď poslední a asi nejdůležitější informace - vážení, vstup je ZDARMA! Tato setkání totiž pořádá organizace Redhead Days, která nevybírá žádné poplatky za vstup. Platíte jen za jednotlivé aktivity, které si sami vyberete. 

Pro více informací se doporučuji podívat na stránky Gingerparrot.co.uk nebo Redheaddays.nl, aktuality bývají i facebookových stránkách. Tak co, zaujalo vás to? Pokud se rozhodnete vyrazit, přeju vám šťastnou cestu a hlavně příjemnou zábavu!

Ahojky. Dlouho jsem teď na stránky nic nepřidala, tak se vám to budu snažit vynahradit. Takže, je zde druhá kapitola mé chystané knihy. Mám momentálně rozepsaných víc verzí, takže to možná ve výsledku bude úplně jiné, ale i tak...prostě a jednoduše, tady to je:

Kapitola 2. Den druhý

Když ráno v 5:50 zazvonil budík (nedivte se, bydlíme v Králově dvoře a každý den do školy dojíždíme autobusem), vstala jsem a zamířila do koupelny, abych si vyčistila zuby. Když jsem na sebe pohlédla do zrcadla, snažila jsem si dodat trochu sebevědomí. No tak, buď statečná. Tak zlé to nebude… Doufejme. Chtěla jsem tomu věřit, ale stejně jsem ještě pro jistotu překřížila prsty na rukou pro štěstí. Když jsem pak kráčela po boku své mladší sestry na autobus do Prahy, hlavou mi bleskla myšlenka: Kolik asi času před zrcadlem stráví holky z mojí třídy než se namalujou? Než si udělají make-up, pokud se tomu teda stále tak dalo říkat, protože to, co si některé z nich vytvářely na obličeji bylo vážně extrémní. Škodolibě jsem se při té představě pousmála. Já se nemaluju a jsem na to hrdá. Proč bych taky měla? Je mi čtrnáct, nemám to zapotřebí…Takhle jsem se bavila vymýšlením různých komických představ toho, jak by reagovaly, kdyby jim někdo sebral veškerý make-up co mají, a co by bez něj dělaly, dokud nepřijel autobus. Až když jsem seděla na autobusové sedačce (výjimečně jsme sehnaly místa k sezení) jsem si uvědomila, že celou dobu, co jsem se jim v duchu tak pošklebovala, jsem je nazývala MOJÍ třídou.

Přijely jsme na Nové Butovice a odtud jsme jely metrem na Luka. Byla jsem automaticky napojená na to, že z Luk jedeme ještě dvě zastávky městským autobusem na Mládí. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že já už mám novou školu tady, na Lukách. Rozloučila jsem se tedy s Claudií, která jela jako obvykle autobusem do její školy. Do školy, kam jsem dřív chodila já… Zaplašila jsem chmurné vzpomínky a poprvé se sama vydala na cestu do nové školy. Předchozí den mě tam máma vzala autem, jenže dnes nastal čas, abych znova začala normálně jezdit autobusem. Sebrala jsem veškerou odvahu, vystoupala jsem po schodech nahoru a vstoupila do Trávníčkové. Skříňky jsem obešla (ještě jsem neměla klíček) a chtěla jsem se vydat do třídy, když v tom jsem si uvědomila, že nevím, kam mám jít. Tahle škola byla tak čtyřikrát možná pětkrát větší než ta, na kterou jsem byla zvyklá. Už jsem sice dostala rozvrh, ale vůbec jsem nevěděla, kde je jaká třída a ve které máme jakou hodinu. Propadala jsem zoufalství a začala se mě zmocňovat panika. Už jsem se chtěla začít ptát různých učitelů které jsem míjela, kde najdu svou třídu 8.B. Byla jsem ochotná to risknout, i když jsem věděla, že budu vypadat jako blázen který právě vyšel z ústavu a je úplně dezorientovaný…Věděla jsem totiž, že sama to asi ještě najít nezvládnu. Všechny ty chodby vypadaly tak podobně…Vtom se vedle mě jako zázrakem objevila Elizabeth. Ani jsem jí neslyšela přicházet, jak jsem byla rozhozená… ,,Ahoj Liz! Co tady děláš?" Vypadla ze mě naprosto hloupá a zbytečná otázka, ale v tu chvíli jsem právě byla příliš šťastná na to, abych řešila, jestli žvatlám jako idiot nebo ne. Alespoň jsem jí tentokrát oslovila zkráceninou a ne celým jménem, což jí vždycky trochu vytočilo. Liz si mě vážně chvíli zkoumavě a trochu pochybovačně prohlížela a pak mi odpověděla též otázkou: ,,Ztratila ses?" ,,Ano," vydechla jsem. ,,Vůbec nevím kam jít. Nevíš, kde máme hudebku?" Elizabeth přikývla a doprovodila mě k učebně. Snažila jsem se pečlivě si zapamatovat cestu a zároveň jsem znovu zauvažovala nad jejím silným přízvukem s krátkými samohláskami a důrazem na konce slov ve větách. Konečně jsem se odhodlala a zeptala jsem se jí: ,,Odkud vlastně jsi, Liz?" Dlouze se na mě zahleděla a pak řekla: ,,No, jakoby jsem z časti z Běloruska." ,,Aha!" Vyhrkla jsem ale rychle jsem své chvilkové nadšení z tohoto zjištění ovládla a odpověděla jsem: ,,Já jsem zase napůl z Izraele. Víš, jsem Židovka." ,,Hmmm…" řekla na to jenom Elizabeth a vešla do třídy. Následovala jsem ji...

Ve třídě už bylo rušno, vůbec to však nevypadalo, jako by tu čekali na příchod učitelky. Chovali se, jako by přestávka měla být přinejmenším ještě dvacet minut… ,,Ahoj." Ozvalo se mi opět přímo u ucha. Polekaně jsem sebou škubla a otočila jsem se. Za mnou stála dívka jen o trochu vyšší než já. Měla mírně podsaditou postavu a vypadala silně a vysportovaně. Na tváři měla přátelský úsměv a celkový dojem roztomilosti podporovali i hojné pihy na jejích tvářích a na nose. Měla hnědé, mírně vlnité vlasy s nádechem do zrzava a dlouhé po ramena. ,,Já jsem Eliška ale říkej mi radši Eli." No bezva. Zase člověk co chce aby se mu říkalo zkráceninou. To se jim snad nelíbí jejich jména? ,,A-ahoj, já jsem Jasmin ale to už vlastně víš…" Bravo, ty magore, nadávala jsem si v duchu. Teď vypadáš jako trubka. Dívka se však zasmála a řekla: ,,Jo, to už vím. Chtěla jsem se s tebou seznámit už včera, ale nějak jsem na to nenašla vhodnou chvíli. Vždycky když k nám přijde někdo nový, snažím se s ním seznámit." Pak k nám přišla další dívka, též hnědovláska. Byla atleticky stavěná a docela vypadala na to, že tančí. ,,Já jsem Saša." představila se mi též. ,,Jasmin." Zopakovala jsem znovu a potřásla jsem jim oběma rukou. Všimla jsem si, že obě se trochu pohnuly, ale po tom, co jsem zas poodstoupila se obě stáhly. Ten pohyb byl opravdu zvláštní. Vypadalo to skoro jako by mě chtěly…obejmout. Bylo to vůbec možné?! Možná už jenom fantazíruju. Pak jsem se ale rozhlédla po třídě a tam se objímali všichni. Právě v tu chvíli zazvonilo na hodinu a učitelka hudebky vešla. Byla tak nějak středně vysoká a štíhlá, tmavé vlasy měla vzadu spletené do dlouhého copu.

Hodina hudební výchovy byla naprostá katastrofa. Byli tu o tolik napřed! Na mojí bývalé škole jsme z hudebky v podstatě nic neprobrali, byl to prostě takový ten zbytečný předmět. Ale tady, tady byli znalí snad úplně všeho! Když učitelka začala vykládat o notách, byla jsem absolutně ztracená, zatímco ostatní vypadali že to dokonale chápou. Když někoho vyvolala, byl jí úplně v pohodě schopný odříkat, jaký je rozdíl mezi notou půlovou a čtvrťovou, nebo na kolik dob je rozdělený rytmus. A co teprve když jsme měli jít zpívat! Nezpívám sice úplně nejhůř ale hlas slavíka taky nemám, což by se dalo ve sboru dalších dvaceti čtyř lidí dobře zakrýt, kdyby ovšem můj soprán nebyl tak výrazný. Sotva jsem otevřela pusu, už se na mě všichni otáčeli. Pravda však byla, že v jejich udivených pohledech hrály roli i moje záchvaty smíchu, když jsme jako pěvecký sbor měly všichni cvičeně a v různých výškách ,,zpívat" samohlásky jako třeba jáa jáa jááá, nebo múu múu múúú…a když jsme měli zpívat Babičku Mary, byla jsem totálně v koncích. Tu písničku jsem neznala, neuměla jsem text, a i když jsem se snažila chytnout aspoň ve zpěvníku, neměla jsem šanci s ostatními udržet rytmus. Sekala jsem se, a jako největší zoufalec jsem si místy text i domýšlela, nebo jen klapala pusou na prázdno, což mělo za následek samozřejmě další vykulené pohledy, kterými mě častovali spolužáci. Naštěstí to zachránila Eliška. Už když se mnou mluvila, všimla jsem si příjemného melodického podtónu v jejím výrazném hlase, a to se projevilo i v jejím zpěvu. Byla v podstatě jediná, kdo zpíval pořádně. Já jsem se ztrácela, a ostatní buď zpívat nechtěli, styděli se, nebo jim to jednoduše připadalo ,,trapný." Další hodinu je naštěstí přírodopis, můj oblíbený předmět, ve kterém jsem vždycky vynikala. Tak co asi budeme probírat? Zazvonilo a vešla učitelka. ,,Dobrý den, sedněte si." Pozdravila nás. ,,Dnes budeme probírat kytovce." Pecka! O kytovcích toho vím hodně, ostatně jako i o ostatních zvířatech. ,,Tak, kdo nám řekne, jaká zvířata patří mezi kytovce?" Pokračuje učitelka ve výkladu. Ruka mi automaticky vyletí do vzduchu. Všimne si mě. ,,Á, ty jsi tu nová, viď?" Plaše přikývnu. ,,Jak se jmenuješ?" ,,Jasmin," pípnu nesměle. ,,Tak, Jasmin. Vyjmenuj nám kytovce." Nadechnu se a začnu odříkávat: ,,Velryby, vorvani, plejtváci, delfíni, narvalové…" ,,No výborně!" Pochválí mě učitelka. ,,Tebe asi baví přírodopis, že ano?" Nadšeně přikývnu…a vtom uslyším, jak se za mnou někdo zasmál. Ztuhnu a začnu dýchat trhaně. Smějí se snad MNĚ? Spustí se ve mně automatická reakce na posměch. Celá se shrbím, hlavu si položím na ruce a koukám na desku lavice. Po zbytek hodiny už nic neřeknu. Jsem zticha a jen poslouchám. Když zazvoní na konec hodiny, úlevně se zvedám ze židle a pospíchám ven ze třídy. Nechci, aby někdo viděl, že mám v očích slzy…

Další hodinu mám dějepis. Je v naší kmenové třídě. Sedám si tentokrát sama do přední lavice na pravé straně u dveří. Elizabetina kamarádka už je ve třídě, ale já bych si sedla sama i tak. Těch "dětí" už na mě zase začíná být trochu moc…Zazvoní a začíná hodina. Vchází učitelka Macková. Je to ta, která mě představila třídě. Má světle hnědé nazrzlé vlasy a šedozelené oči, které na mě v kombinaci s řasenkou působí dost strašidelně. "Dobrý den, sedněte si," Pozdraví nás nepříjemným, trochu ječivým a zároveň chraplavým hlasem. ,,Dneska budeme pracovat ve skupinách. Kolik nás je dnes?" Chvíli počítá a pak pokračuje: ,,Devatenáct. Šest chybí. Takže se rozdělte do pěti skupin po třech a jedné po čtyřech. Šupem!" Všichni se začnou stěhovat a přemisťovat. Já jenom sedím v lavici a cítím, jak se mě začíná zmocňovat panika. Očima těkám po třídě. Ke komu si mám sednout? Podívám se na svoje ruce. Jsou celé bílé a začíná mi na nich naskakovat husí kůže. Začnu se potit, zrychleně dýchat a pravá ruka se mi začíná klepat. Před očima mi vytane vzpomínka:

Učitelka stojí před třídou a říká: ,,Rozdělte se do tří skupinek po šesti. Rychle!" Všichni se bleskově seskupí, až ve třídě zůstanu úplně sama. Učitelka se na mě podívá a řekne: ,,Ke komu se přidáš ty, Jasmin." Jsem vystresovaná a tak rozrušeně zakoktám: ,,Já…já nevím. Asi…Asi k nikomu. Ano, já můžu pracovat sama. Budu pracovat sama.." Změří si mě přísným pohledem a pak zavrtí hlavou: ,,To ale asi nepůjde. Musíš s někým pracovat." Dívám se po třídě, a pot se ze mě jen lije. Očima se zastavím na jedné skupince. Je v ní pár spolužáků, kteří se se mnou DŘÍV bavili. Jedna holka zachytí můj pohled. "No tak pojď teda k nám." Povzdechne si. Zvedám se, a pomalu se k nim šourám. Vezmu si židli, a posadím se ke skupince, ovšem na největší vzdálenost, jak jen to je možné. Napětí a otevřené nepřátelství proti mně mezi ostatními je hmatatelné…

"Jasmin? Jasmin! Je ti něco? S kým budeš pracovat ty?" Pomalu se vracím do skutečnosti. Mluví na mě učitelka. Mám sucho v krku. Polknu. "Já…" V duchu se zamračím. Vzpamatuj se, sakra! Co je to s tebou? Říkám si. Znovu přejedu pohledem po třídě. Zachytím pohled jednoho ze svých nových spolužáků. Ten se podívá na učitelku a řekne: "Paní učitelko, Jasmin může jít k nám." "No výborně," kýve Macková spokojeně hlavou. "Tak, Jasmin, budeš pracovat s klukama?" Jsem sice trochu zmatená, ale vděčná za to, že je někdo ochotný se mnou pracovat. "A…ano, jistě." Zakoktám. Zvednu se, a přesunu ke klukům. "Ahoj." Pípnu tiše. Odpoví mi oba podobně a pak už jsme zticha, a čekáme na práci od učitelky. Já si mezitím snažím vybavit jména kluků před sebou. Ach ano, už vím. Aleš a Dave (: Dejv :). Na jména mám celkem dobrou paměť. Naše zadání zní: seřadit obrázky co máme před sebou a rozdělit, co patří k renesanci, baroku a gotice. Aleš chvíli mlčí a pak i s Dejvem nějak přeskupí obrázky do tří skupin. Podívám se na tři hromádky kritickým okem. Je tam něco špatně. Lomený oblouk je gotika. A obraz baculaté dámy náleží rozhodně k baroku. Netroufám si něco říct, proto po chvíli rozhodování jen natáhnu ruku, a přesunu kartičky s obrázky tam, kam patří. "Je to takhle." Zašeptám. Kluci se na sebe podívají a pak zavolají učitelku, aby se přišla podívat na náš výsledek. Ta se podívá na lavici na tři vyskládané hromádky a pak se pousměje. "Máte to správně." Řekne a jde se podívat na ostatní. Jedním okem mrknu na kluky. Oba se na mě dívají až obdivně. "Dobrá práce, tebe baví dějepis?" Zeptá se Aleš s úsměvem. "Ano." Odpovím a taky se odvážím usmát. Už jsem skoro zapomněla, jaký je to skvělý pocit, když vás někdo za něco obdivuje...

Pod svícnem je tma

Hádám, že teď vůbec netušíte, k čemu tento nadpis odkazuje. No, nebudu vás napínat-jedná se o nadpis mé rozepsané knihy. Napadlo mě, že vždy po nějaké době (třeba jednou dvakrát za týden) sem budu útržky ze své, zatím připravované, práce zveřejňovat. Ráda bych viděla odezvu, kterou budou jednotlivé kapitoly mít. Tak se na to vrhneme, co říkáte? Takže tady, bez dlouhého napínání, je první kapitola:

Kapitola 1. Nový začátek

,,Třído, ráda bych vám představila novou spolužačku, Jasmin Carmel. Doufám, že jí u nás hezky přivítáte a že se najde pár ochotných lidí kteří jí tu provedou a řeknou jí co a jak. Tak Jasmin, posaď se někam. Kam chceš, to je jedno." Dodá rychle učitelka, když zachytí můj pohled. Zhluboka se nadechnu. Tak, a je to tady, pomyslím si. Rozhlédnu se po učebně a dětech v lavicích. Ozvalo se pár hlasitých pozdravů a pak bylo ticho. Nervozitou se mi začnou klepat ruce. Se zaťatými zuby si sedám do první lavice, přímo před tabuli. Jsem si plně vědoma toho, že mě všichni sledují. Snažím se dělat, že si toho nevšímám. Dneska je to můj první den na nové škole, první oficiální den, mého přestupu. Znovu se rozhlédnu po mých nových spolužácích. Ty puberťáci tady v lavicích ani netuší, jak je pro mě těžké být zase ve společnosti. A co hůř, v JEJICH společnosti. Ve třídě plné mých VRSTEVNÍKŮ, mezi kterými bych se měla správně cítit dobře. Jenže já se tak necítím. Vždycky jsem dávala přednost společnosti dospělých lidí před teenagery. Ale úplně nejraději trávím čas ve společnosti zvířat. Mám pocit, že nikdo jiný, než oni mě nechápe. Vždycky jsem měla zvířata raději než lidi. Ona nikoho neodsuzují. Mají pro vás pochopení a dokážou vycítit vaši náladu. Odhadnou, kdy je vám smutno, veselo nebo kdy jste rozjaření. Kdy se vám něco povedlo, a kdy potřebujete utišit. Navíc, nikdo tady ani netuší, čím jsem si prošla a nejsem si vůbec jistá, že zrovna ONI by to pochopili... ,,Ahoj." Ozve se náhle přímo vedle mě až polekaně nadskočím. Ze sousední lavice mě pozoruje vysoká černovlasá dívka. Plaše na ní kývnu hlavou, protože na víc se v danou chvíli nezmůžu. ,,Jestli chceš, můžeš si sednout vedle mě," pokračuje a já si všimnu výrazného přízvuku v její řeči. Mluví silným hlubokým hlasem a jakoby odsekává slova, vyslovuje hodně krátce. Pak se na ní znovu a tentokrát pozorněji zahledím. Zkoumavě si prohlížím její rysy. Trochu mě zaráželo její výrazné líčení. Černě orámované oči a tlusté linky jí dodávali na můj vkus až moc divoký vzhled. Mluvila laskavým a přátelským tónem, jenže se dala těžko odhadnout její skutečná povaha, kvůli vyholené čárce v obočí, a tomu strašidelnému pohledu. Také mě dost zaujala ta její mluva. Byla cizinka, to je jasné. Jenže odkud je? Podle přízvuku jsem to typovala na Rusko nebo Bělorusko. Lákalo mě se zeptat, jenže jsem se rozhodla že ještě počkám. Nepřišlo mi vhodné se hned začít ptát na její původ. Navíc mi všechny tyhle státy vždycky přišly tak nějak stejné, ale věděla jsem, že Rusům, Bělorusům nebo Ukrajincům to tak nepřijde. A já nechtěla nikoho urazit tím, že bych spletla zemi jeho původu. Náhle jsem si uvědomila, že dívka stále očekává mou reakci na její otázku. Až teď mi pořádně docvaklo, na co se mě ptala. Ona zve MĚ abych si sedla k NÍ? Už dlouho mi tohle nikdo nenabídl. Ta nenadálá vstřícnost mě překvapila a potěšila zároveň. Přinutila jsem se k úsměvu a co nejrychleji jsem se přesunula. ,,Já jsem Elizabeth," představila se černovláska. ,,Ale řikej mi Liz. Normalně tady vedle mě sedi Milana, moje kamaradka, jenže ta tu teď není, takže tady zatim mužeš sedět misto ní." Aha, paráda. Takže jsem tu jenom jako dočasný záskok za její kámošku. Já věděla že to nebude jen tak, aby mi rovnou nabídla, že se k ní můžu posadit. No ale...aspoň něco. ,,Já jsem Jasmin," představím se osobně. ,,Díky že vedle tebe můžu sedět." Najednou zjišťuju, že tréma ze mě opadává, a že už se i usmívám sama od sebe. Ta holka je na mě milá. Zaslouží si teda, abych byla přívětivá i já k ní. A náhle jsem si uvědomila, že já na ní i CHCI být milá. Ke všem jsem chtěla být. Najednou jsem toužila získat si jejich uznání, bavit se s nimi... Měla jsem chuť vstát, a okamžitě se s nimi jít seznámit a trochu lépe je poznat. Jen tak tak jsem se udržela na židli, a skoro jsem se nemohla na nic jiného soustředit. Ten pocit mě dost vytáčel. V hlavě jsem totiž měla zafixované jediné: SOUSTŘEĎ SE NA HODINU, NA NIC JINÉHO! Přála jsem si, aby už vyučování skončilo. Konečně zazvonilo na přestávku. Moje první hodina na nové škole skončila. Všude kolem sebe jsem cítila pozitivní energii. Zdálo se, že celá tahle třída je extrémně v pohodě. Až moc, napadlo mě. Téměř všichni, tedy valná většina třídy byli cizinci. Kde jinde by se měla poloviční židovka jako já cítit dobře, než mezi svými vrstevníky cizího původu? Ať bych si ale namlouvala cokoliv, nikdy to nebude pravda. Ale uvidíme...Taky jsem zjistila, že můj první dojem z nich bohužel nebyl mylný. Nikdo nevěděl, co je to empatie a ze všeho si dělali legraci. Ta ironie a arogance v obřím množství se mi trochu hnusila. Valilo se to na mě jako proud divoké řeky...bála jsem se, že její divoký tok mě strhne pod vodu a já už nevyplavu na hladinu...a na to jsem nebyla zvyklá. Ano, byli extrémně v pohodě...protože ve svém věku CHLASTALI! Pili ALKOHOL! Tady na té škole snad vůbec neplatila pravidla. Jejich "dobrá nálada" i všechno ostatní chování mě šokovalo. Po chvíli jsem si tu připadala stejně ztracená a odstrčená jako předtím. Sice jsem byla cizího původu stejně jako oni, ale já byla z Izraele, doopravdy cizí země, zatímco oni pocházeli z Ruska, Ukrajiny, Srbska a podobných končin, v podstatě všechny jejich země původu byly blízko sebe. Nikdo se mi tu sice neposmíval nebo něco podobného, ale i tak jsem sem vůbec nezapadala. Všichni tu mysleli dvojsmyslně (co to znamená jsem se dozvěděla až později) a bavili se o věcech, které jsem já vůbec neznala. No vážně, je normální že jenom vyslovíte číslo 69 a oni se začnou chechtat jako blázni? To jsem nechápala. Ač jsem tady zatím strávila jenom krátkou dobu, už jsem se o nich dozvěděla víc, než mi bylo milé. A jelikož jsem vůbec nechápala jejich humor, nezbylo mi než se jenom sama sebe pořád dokola ptát, PROČ...?

Když jsem pak přijela domů, už na mě čekal můj pes Figaro a mamka. ,,Tak co?" zeptala se hnedka. ,,Jaký byl první den ve škole?" To zní jako by se ptala prvňáka, napadlo mě, zatímco Fiddo mě vesele vítal a vrtěl ocasem. Ale v podstatě to tak bylo. Od chvíle co jsem poprvé překročila práh nové školy jsem takříkajíc začínala ,,nový život." ,,Docela dobrý," odpověděla jsem a už jsem se cítila o trochu líp, když jsem viděla jak se její obličej rozzářil. ,,No vidíš, já říkala že se to zlepší." Řekla a objala mě. Také jsem ji objala a po chvíli jsem ucítila, že se k nám přidala i Claudie, moje mladší sestra která až do té chvíle stála opodál. Figaro radostně štěknul a přitulil se k nám. Třeba nakonec nebude tak zle, říkala jsem si. Byl to první den, to ještě nic neznamená. Třeba se vše v lepší obrátí. Zítra. Určitě se to zlepší. Ještě mám naději...Ale když jsem se tu noc ukládala ke spánku, stejně se mi do mysli neustále vkrádal temný hlásek který šeptal: Nemáš šanci. Nic se nezměnilo. Tady se ti sice neposmívají ale stejně sem vůbec nezapadáš. Takhle to vždycky bylo a vždycky bude. Je to jasné. Jsi ZTRACENÁ...

Tak, tohle je zatím takový úvod mé knížky. Co mu říkáte? Líbí se vám? Nebo bych měla první kapitolu nějak předělat, třeba ji víc rozepsat? Budu ráda, když mi vaše komentáře a nápady budete psát na email (viz. kontakt). Popřípadě kdyby jste na mě měli nějaké otázky vůbec ohledně šikany a tak, též mi neváhejte napsat! Tak zatím a v brzké době očekávejte další příspěvky!

Co je šikana?

Ahoj čtenáři ;-)

Jak jsem vám slíbila, začnu se zabývat tématikou šikany. Začneme tedy základní otázkou:

Co je to tedy vlastně šikana?

No, to je těžké definovat. Obecně se jedná o opakující se stav ohrožení a týrání oběti ze strany jednoho nebo více agresorů (většinou jednoho vůdce a pár nohsledů) ať fyzicky, psychicky či přes internet. Prvním pravidlem které platí když se nepřímo setkáte se šikanou je-...

Nikdy před ní nezavírejte oči!!!

Pak se z vás stává tzv. ,,mlčící většina," která většinou jen sleduje stav situace ale nezasahuje, což však oběti nějak nepomůže. Někdy se sice může stát, že oběť má tzv. ,,Stockholmský syndrom" kdy se stává na svém agresorovi závislá, ale o to větší je pak důvod jí pomoct. U šikany rozlišujeme tři druhy-fyzickou, psychickou a kyberšikanu. Jedno mají všechny společné-opakování útoků, ať už fyzických či psychických ze strany útočníka.

Tak, dnes jsme si to jen tak v krátkosti shrnuli. Příště s tímto tématem půjdeme více do hloubky.

Tak zatím! Těším se příště... ;-)

Akce

Zdravím všechny! Dlouho jsem na blog nepsala, tak bych vám to teď chtěla vynahradit. Ráda bych vás pozvala na 5. ročník akce od nezávislé organizace TedXPragueED, která se koná 18. července 2022. Jde vlastně o odpolední konferenci inspirativních myšlenek, které stojí za to sdílet.

Kde:

CAMP
Vyšehradská 51, Praha 2
Areál Emauzského kláštera

Tématem letošního roku je: Bod Zlomu

Jak už jsem zmiňovala výše, budu tam taky mluvit. Mám přednášku o svých zkušenostech se šikanou. Vstupenky se prodávají na webu TEDxPragueED (tuším že jedna se prodává za cca. 600Kč).

Tak co, přijdete ;-) ?

Budu se na vás těšit! 

Novinka!

Zdravím všechny! Vím že je to trochu neobvyklé ale rozhodla jsem se ke změně tohoto blogu, respektive jeho tématiky. Občas vám sem nějaký ten příběh na odlehčení či zasmání určitě ještě šoupnu, jinak jsem se ale rozhodla, že se budu věnovat silnějšímu tématu se kterým mám i své osobní zkušenosti, tedy ŠIKANĚ. Budu sem psát své zkušenosti, poradím jak se šikaně bránit, ujasním vám, co to vlastně šikana je apod... Doufám že vám mé nové zaměření něco přinese! Pokud se chcete o mém příběhu dozvědět ještě víc, přijďte se podívat na přednášku od celosvětové organizace TedX, na které budu přednášet a mluvit spolu s dalšími řečníky. Přesné informace ještě ujasním.

Těším se na vás!

Sýkorka

Bydlím ve čtvrtém patře bytového domu. Máme u našeho bytu samozřejmě i balkon, a tak asi není divu, že nám jednou do okna narazil ptáček a zůstal tam ležet omráčený. Hned jsem se na něj šla podívat a viděla jsem, že mi u nohou leží malá sýkorka. Koňadra. Podle tenké černé čáry na hrudi jsem poznala, že jde o samičku (samečci mají čáru tlustou, často jim na hrudi tvoří skvrnu) a tak jsem jí dala jméno Samantha. Já sama vlastně dodnes nevím, proč jsem jí pojmenovala právě takhle. Vím jen to že jsem se na ní podívala a v hlavě mi náhle naskočilo právě tohle jméno. Najednou jsem prostě věděla že se nemůže jmenovat jinak...Bylo to zvláštní. Ihned jsem zavolala na Záchranou stanici a zeptala se, co mám se sýkorkou dělat. Tam mi poradili, ať ji vezmu do tepla, a nechám ji někde v otevřené krabici, než se vzpamatuje. Vzala jsem Samanthu do dlaní. Měla tak heboučké peří...Byl to zázrak, držet toho malého ptáčka. Opatrně jsem jí přenesla do obýváku. Dveře na balkon jsem zavřela, aby k nám nefoukal studený vítr. Bylo totiž zrovna září. Zrovna když jsem chtěla Samanthu uložit do malé, papírem vystlané krabice od bot, vysmekla se mi, a začala zběsile poletovat po pokoji. Zřejmě nebyla tak moc omráčená, jak jsem si zpočátku myslela. Narážela do obrazů, do poliček, až se všude kolem mně vznášela žlutá a černá peříčka. Když se mi ji konečně znovu podařilo chytit, řekla jsem si, že by nemělo smysl ji tu déle držet a že jí radši pustím ven. Vynesla jsem ji tedy zpátky na balkon. Naposledy jsem se na ní podívala, naposledy jsem jí jemně přejela rukou po hebkém peří...A pak ji pustila. Samantha neváhala, roztáhla křídla, a letěla pryč. Šeptem jsem jí přála všechno nejlepší, a pod okem si setřela slzu. Byla jsem přesvědčená, že už ji nikdy neuvidím. O to větší bylo moje překvapení, když jsem Samanthu viděla zhruba o týden později, u nás na krmítku. Poznala jsem ji neomylně, podle její černé kresby na hrudi. Byla jsem šťastná, že se jí daří dobře a ještě dnes jí u nás občas vídám.